Jak je těžké se dostat na zubní lékařství v České republice v roce 2025?

Studium zubního lékařství v České republice není jen o tom, že se musíš naučit, jak vyvrtat zub. Je to o tom, že se musíš zubní lékařství vybojovat skrze nejtvrdší přijímačky v zemi. Každý rok se na zubní fakulty přihlásí tisíce uchazečů, ale míst je jen pár stovek. A to nejde jen o známky. Jde o to, že většina lidí nemá představu, co to vlastně znamená být zubním lékařem - a proč je to tak těžké se tam dostat.

Proč je přijímačka na zubní tak náročná?

V roce 2025 se na všechny zubní fakulty v ČR přihlásilo přes 7 200 uchazečů. Míst je celkem 840. To znamená, že na jedno místo připadá více než osm lidí. A to nejsou jen ti, co mají pětky. Mnozí z nich mají skoro perfektní průměry - 1,0 nebo 1,2. Ale to nestačí. Přijímačky na zubní fakultu nejsou jen o maturitních výsledcích. Je to kombinace testu z biologie a chemie, písemné zkoušky z přírodovědných předmětů a pak ještě pohovor.

Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze je biologická část přijímačky tak náročná, že jen 38 % uchazečů zvládne získat minimální počet bodů. Chemie je ještě horší - průměrná úspěšnost je jen 29 %. A to jsou jen testy. Pak přijde pohovor, kde ti řeknou: „Proč chcete být zubním lékařem?“ A ty musíš odpovědět něco víc než „Mám rád zuby“. Musíš ukázat, že víš, co tě čeká - dlouhé hodiny, stres, fyzické namáhání, a že to nechceš jen proto, že ti rodiče říkali, že to je „bezpečná“ kariéra.

Co se skrývá za těmi čísly?

Před pěti lety se na zubní fakultu v Hradci Králové dostal chlapec, který měl průměr 1,05. V testech měl 82 % z biologie a 78 % z chemie. Pohovor prošel. A pak začal studium. První rok byl pro něj šok. Musel se učit 12 hodin denně. Známky z anatomie se počítaly v desetinách bodů. Když jsi měl 4,8 z anatomie, bylo to „nedostatečné“. Nebylo to jen o paměti - bylo to o tom, že musíš znát tisíce struktur v těle - kosti, svaly, nervy, cévy - a všechno to musíš umět najít na reálném pacientovi. A když se při praxi něco pokazí? To se nestane jen tak. Je to jako řídit auto, když na zadním sedadle sedí člověk, kterému někdo říká: „Když to uděláš špatně, zemře.“

Na maxilofaciální chirurgii, která je součástí zubního lékařství, se učíš pracovat s kostmi tváře, čelistí, nosními dutinami. Můžeš operovat lidi, kteří mají vrozené vady, po úrazu nebo rakovině. Musíš umět číst CT skeny, znát 3D rekonstrukce, pracovat s mikroskopy a chirurgickými nástroji, které jsou menší než tužka. A to všechno musíš dělat s přesností na setiny milimetru. Když chybuješ o 0,5 mm, můžeš poškodit nerv, který řídí pohyb rtů. A ten nerv se neobnoví.

Co se stane, když se nedostaneš?

Velká část lidí, kteří se přihlásí na zubní, skončí na jiných fakultách - medicína, farmacie, biologie, nebo vůbec ne na vysoké škole. Někteří se přihlásí znovu. Někteří se naučí angličtinu a jdou do Německa nebo Slovenska, kde jsou přijímačky o něco snazší. Jiní se rozhodnou pro asistenta zubního lékaře - což je skvělá kariéra, ale není to to samé. A ti, kteří se dostanou, často nevědí, co je za nimi.

Na zubní fakultě v Brně je průměrná délka studia 6 let, ale 28 % studentů potřebuje o rok nebo dva déle. Někteří z nich se přepíší na medicínu. Někteří z nich se rozhodnou, že to nechají. A pak přijde čas, kdy se setkáš s někým, kdo říká: „Já jsem chtěl být zubním lékařem, ale nevyšlo to.“ A pak se ptáš: „Proč?“ A odpověď zní: „Nevěděl jsem, že to bude tak těžké.“

Je to stále stojí za to?

Jo. Ale ne proto, že je to „plný úvazek“ nebo „dobře platí“. Je to za to, protože když uděláš něco správně, můžeš změnit život člověka. Když opravíš čelist dítěti, které nemohlo jíst, mluvit, usmát se - to je víc než práce. Je to odpovědnost. A ta odpovědnost je těžká. Ale když ji přežiješ, neexistuje nic, co by ti dalo stejný pocit.

Na konci studia ti někdo řekne: „Děkuju, teď můžu jíst, co chci.“ A pak ti ukáže foto z před operací - když nemohl zavřít ústa - a foto po operaci, když se směje. To ti nezaplatí žádná mzda. To ti nezaplatí žádný stipendium. To ti zaplatí jen to, že jsi to dokázal.

Kdo má šanci?

Není to o tom, kdo má nejlepší známky. Je to o tom, kdo má trpělivost, kdo se nevzdá, když mu padne známka 4,9. Kdo se naučí pracovat s lidmi, ne jen s nástroji. Kdo se nebojí, že bude muset pracovat 12 hodin za den, když je na něm závislý život. Kdo ví, že zubní lékař není jen „ten, co vyvrtá zub“ - ale ten, kdo opravuje tváře, obnovuje důvěru, a někdy i život.

Nejlepší tip, který ti někdo může dát: nezačínej s tím, že chceš být zubním lékařem. Začni tím, že chceš pomáhat lidem, kteří trpí. Pak se podívej, co je potřeba udělat, abys to dokázal. A pokud to zvládneš, budeš mít šanci. Ne proto, že jsi nejchytřejší. Ale proto, že jsi nejtrpělivější.

Co dělat, když chceš začít?

• Nečekat až na maturitu - začni učit biologii a chemii už v 1. ročníku střední školy.
• Projdi si výsledky přijímaček z minulých let na stránkách fakult - víš, jaké body se potřebují.
• Navštiv zubní kliniku. Ne jako pacient. Ale jako pozorovatel. Podívej se, jak pracují lékaři. Jak mluví s pacienty. Jak se chovají, když je něco špatně.
• Nech si udělat CT záření - pokud máš možnost - a podívej se, jak vypadají čelisti. Jak fungují klouby. Jak jsou nervy propojené. To ti dá představu, co tě čeká.
• Neříkej si, že to musíš zvládnout. Říkej si: „Zkusím to. A když nevyjde, zkusím něco jiného.“

Je to jen pro ty nejlepší?

Není. Je to pro ty, kdo neustávají. Pro ty, kdo se vzdají, když je to těžké. Pro ty, kdo se nebojí, že budou muset učit znovu. Pro ty, kdo vědí, že když opravíš jednoho člověka, změníš celý jeho svět. A to je víc než kariéra. Je to poslání.